Myšlenka zprostředkovat čtenářům autentický zážitek ze současné chmelnice se zrodila při přípravě minulého vydání časopisu, ve kterém jsme v článku Technika pro sklizeň chmele od doc. Ing. Adolfa Rybky, CSc. představovali soupravu pro mechanizovanou sklizeň chmele na vysokých konstrukcích a česacích linku z produkce CHMELAŘSTVÍ, družstvo Žatec, závod Mechanizace. Domluvili jsme si proto exkurzi v rodinné chmelnici Václava Emingera, strýce Jiřího Drekslera, zabalili dron, fotoaparát a diktafon a vydali se do Kozojed u Rakovníka.
Tradice rodinného chmelařství
Rodina Jirky Drekslera má k chmelu hluboký vztah. Dnes hospodaří na 16,5 hektaru chmelnic a navazují tak na staletou tradici předků. „Naše (současná) farma se pěstování chmele věnuje od roku 1992, kdy se v restitucích navrátily první plochy. Jinak děda hospodařil až do roku 1956 soukromě a rodinná historie sahá do 18. století, co máme zdokladováno,“ říká na úvod Jirka Dreksler.
Na chmelnici pěstují Žatecký poloraný červeňák, konkrétně ozdravené Osvaldovy klony (klonové selekce Karla Osvalda) č. 72 a 114. Oba patří mezi devět registrovaných klonů Žateckého poloraného červeňáku (vedle Lučan, Blato, 31, Siřem, Zlatan, Podlešák, Blšanka) a jejich registrace proběhla v roce 1952. „Pěstujeme Žatecký poloraný červeňák, protože je o něj největší zájem, hlavně v Německu. Němci mají zájem o jemně aromatické chmely. Dokonce nám říkali, ať se nepouštíme do hybridních odrůd, protože u nich by neuspěly,“ uvádí Jirka Dreksler.
Stroje, bez kterých se chmelař neobejde
Samotná práce v chmelnici je technicky velmi náročná a ukazuje, že chmelař musí být nejen zemědělec, ale i mechanik a inovátor. A to už na jaře, kdy se musí chmel seřezat a meziřadí urovnat. „Používáme rotační brány dva a půl metru široké. Jedním přejezdem si urovnáme meziřadí, pak se chmel seřeže. Máme ještě řezačky z JZD, ale upravené, protože výrobců strojů pro chmelaře moc není,“ přibližuje praxi chmelaře Dreksler. Do výbavy rodinné chmelnice dále patří německé kultivátory Fischer, domácí stroje vlastní výroby nebo plamenová plečka od firmy Reinert – jediná svého druhu v Česku. „Možná jste si všimli, že některé chmelové rostliny mají opálené spodky. My ji (plamenovou plečku) nepoužíváme jen na defoliaci (odstranění listů), ale hlavně na plevel. I když letos už ani plamen nedával dostatečný výkon,“ doplňuje zkušenost v boji s plevelem Jirka.
V průběhu sezóny jsou pro každého chmelaře nezbytností i specializované postřikovače pomocí kterých se jak aplikuje ochrana proti škůdcům a chorobám, tak i listová výživa případně regulátory růstu. „Používáme dva rosiče Geo 2000 od firmy Nobili s velkým průměrem ventilátoru, aby dobře profoukly porost i konstrukci. Když je porost vysoký, je potřeba, aby postřik skutečně dosáhl až na špičky.“
Samotná sklizeň je spjata se soupravami pro mechanizovanou sklizeň chmele, které se skládají ze strhávače a návěsu (přívěsu). U chmele pěstovaného na vysoké konstrukci, se chmelové révy nejprve odstřihávají nad úrovní pasu, aby došlo následně k jejich strhnutí na návěs. Jak vypadá strhávač při práci si můžete prohlédnout na přiložených fotografiích či přečíst v úvodu zmíněném článku.
Velkým tématem jsou česačky. „Dneska nové německé česačky stojí až 10 milionů korun. To není jednoduchá záležitost, každý si to musí dobře spočítat. Jsou roky s dobrou sklizní, ale i roky horší. Někdy se vyplatí modernizovat starou česačku, jindy investovat do nové. Ale je to vždycky velké riziko,“ vysvětluje Jirka. Investice je proto záležitostí pečlivých kalkulací a rozhodování.
Samostatnou kapitolou je servis, kdy chmelař často není pouze chmelařem, ale i mechanikem: „Na nové stroje máme servis, oleje a filtry si však zvládneme vyměnit sami. Zetory si servisujeme kompletně sami,“ uvádí Dreksler. Ani s náhradními díly to není vždy jednoduché, ty Jirka Dreksler se strýcem často musí shánět v Německu: „Máme ale spolehlivého dodavatele, který nám díly rychle zajistí,“ vysvětluje Jirka Dreksler. I tak ale dodání dílů zabere třeba tři dny. Dodejme, že čekání je sice nevýhoda, ale na druhou stranu se díky importu z Německa značně rozšíří množství dostupných dílů.
Inovace, moderní technologie a agrotechnické pokusy
Vynálezem souprav pro mechanizovanou sklizeň a strojních česaček však inovace samozřejmě neskončily. Do chmelařství aktuálně pronikají moderní technologie stavějící na GPS a počítačích. „Používáme navigaci, která zaznamenává průběhy ošetření. Když mi dojde postřik, přesně vím, kde to bylo. To je velká výhoda, která šetří čas i náklady. Dále se snažím, aby byly přesně vysázené řady, to má velký význam při následném ošetřování,“ říká. Přesto dodává kriticky: „V chmelařství je to bohužel skanzen. Co se nevyrobilo před rokem 1989, to jakoby neexistuje. Je to vidět i na kvalitě práce.“ Z pohledu inovací techniky je podstatným faktem to, že v Německu mají jinou agrotechniku – například nadsazený řez – a používají proto odlišné stroje. „My musíme stroje často upravovat, aby pasovaly na naše podmínky. Nejde prostě vzít stroj z Německa a používat ho tady, je to hodně individuální,“ říká Dreksler.
Kromě techniky a ekonomiky se Jirka Dreksler věnuje i agrotechnickým pokusům, zejména s meziplodinami. „Vyséváme hořčici mezi řádky, aby se něco vracelo do půdy. Dělám výsevné pokusy – oves, směsky, různé doby setí. V Německu se to praktikuje běžně, tady zatím moc ne. Ale vidím v tom smysl. Když doroste meziplodina, udržuje meziřadí v lepším stavu. Jen je potřeba myslet na mulčování, a to je zase náročné na spotřebu. Mulčovač je jeden z nejdražších strojů na farmě, ale bez něj to nejde,“ dodává.
Závěr
Je jasné, že chmelařství není jen tradice a sklizeň šištiček, ale komplexní souhra mechanizace, agronomie, ekonomiky a tvrdé práce. Přesto Jirka Dreksler věří v budoucnost českého chmele: „Chmel je plodina, která se pěstuje stovky let, ale bez techniky a inovací bychom ji dnes nezvládli. Zájem o český chmel je, a proto má smysl investovat.“
Pěstování chmele v podání rodiny Drekslerů je příkladem toho, jak lze spojit tradici a moderní technologie. Je to práce náročná, ale zároveň nesmírně zajímavá a cenná pro celé české zemědělství. Důkazem je již je to, jak Jiří Dreksler na závěr naší návštěvy hodnotí výnosy. „Můj děda říkal, že aby se něco vydělalo, musí být aspoň 15 metráků na hektar. Pod 13 je to problém, a při deseti je člověk na nule. My se pravidelně pohybujeme nad 16 metráků, ale výjimkou není ani metráků 20. To nám umožňuje pokrýt náklady. Když to někdo nedělá pořádně, je to pak znát na poli – někde chybí třeba i dvacet metrů rostlina a to se do nákladů promítne.“
