Začněme trochou teorie: Po dopadu na louku se srážková voda může vsáknout do půdy, odtéct po povrchu, odpařit se nebo postupovat do hlubších vrstev. Kolik jí zůstane dostupné pro porost, proto nezávisí pouze na úhrnu deště. Důležitá je především rychlost, s jakou vodu půda přijímá. Zhutněný povrch nebo málo propustná vrstva mohou vsak zpomalit natolik, že se voda začne hromadit na povrchu, odtékat anebo odpařovat, i když hlubší část profilu ještě není nasycena.
Jeden milimetr srážky představuje jeden litr vody na metr čtvereční, tedy deset metrů krychlových na hektar. Pětimilimetrový déšť tak na hektar přinese 50 m³ vody. Má-li být po určité době v ošetřené půdě více vody než na neošetřené ploše, musí se rozdíl projevit ve vodní bilanci: menším povrchovým odtokem, menším přímým výparem nebo celkovou evapotranspirací, případně odlišným průsakem pod sledovanou hloubku.
Právě do tohoto procesu mají ambici zasahovat provzdušňovací válce osazené hroty nebo noži. Jedním z nových příkladů je GRASS TERRA společnosti SUKOV. Zajímavější než samotný produktový příslib je však otázka, jakými mechanismy může podobný zásah skutečně ovlivnit vodní režim pozemku.
U odparu rozhodují první hodiny po dešti
Podstatným mechanismem odvádějícím vodu je výpar. Jde o fyzikální děj, který je poháněn rozdílem částečných tlaků vodní páry a prouděním vzduchu. Při nasyceném vzduchu vodní parou, tedy při 100% relativní vlhkosti, čistý výpar ustává. Naopak i během mírného deště probíhá, pokud má vzduch stále schopnost přijímat další páru. Výraznější ztráty lze čekat po dešti, když se vyjasní, zesílí vítr nebo klesne relativní vlhkost. Z pohledu výparu je podstatné, jak dlouho zůstává voda jako tenká vrstva přímo na povrchu. Právě tam je nejvíce vystavena slunečnímu záření a proudění vzduchu. Jestliže štěrbiny v půdě urychlí přechod vody do nižších vrstev, voda uložená pod povrchem se navíc musí vracet kapilárním pohybem vzhůru a následně procházet přes povrchovou vrstvu půdy.
| Období | Orientační výpar | Orientační měsíční úhrn | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Březen až začátek dubna | 0,5–1,5 mm/den | 15–45 mm | Málo přímých měření kvůli možnosti zamrzání |
| Duben | 1–2,5 mm/den | 30–75 mm | Silná závislost na teplotě a slunečním záření |
| Květen | 2–4 mm/den | 60–125 mm | Výpar již může být významný |
| Červen až srpen | 3–5 mm/den | 90–155 mm | Orientační rozsah běžného letního výparu |
| Horký, suchý a větrný den | 6–8 mm/den | nelze převádět na celý měsíc | Krátkodobá situace |
| Chladný, vlhký nebo deštivý letní den | pod 1–2 mm/den | — | Málo energie a malý rozdíl tlaků vodní páry |
Rostliny vypařování umějí regulovat
Rozdílná situace je u uvolňování vody rostlinami. U transpirace, jak se tento jev nazývá, vstupuje do hry navíc biologická regulace. Rostlina vodní páru aktivně „nepumpuje“ do atmosféry, dokáže však měnit odpor, který jejímu úniku klade list. Dělá to především otevíráním a zavíráním průduchů. Svěrací buňky změnou koncentrace rozpuštěných látek a svého turgoru upravují šířku průduchové štěrbiny. Reagují přitom na světlo, koncentraci oxidu uhličitého, vodní stav rostliny, teplotu, vzdušnou vlhkost i hormonální signály, zejména kyselinu abscisovou. V praxi je transpirace téměř vždy pomalejší než volná difuze vodní páry do okolního vzduchu.
Samostatnou kapitolou je odtékání srážek po povrchu. K tomu dochází tehdy, když přísun vody ze srážky převýší okamžitou infiltrační schopnost půdy, případně když je půdní profil již nasycený a další vodu nemůže přijmout. Současně se musí naplnit drobné povrchové prohlubně a vzniknout souvislá odtoková cesta se spádem. Na dokonale rovném pozemku voda zůstává stát, postupně se vsakuje nebo odpařuje.
Rozhoduje nejslabší článek půdního profilu
Jak na odpařování, tak na odtékání vody po povrchu má podstatný vliv povrchové utužení louky a přirozeně málo propustné podloží. Pokud horní část souvislé zhutněné vrstvy narušíme, voda získá větší vstupní plochu a kratší cestu, byť musí stále projít stejným málo propustným materiálem. Větší potenciál vzniká tehdy, když zásah dosáhne ke spodní hranici limitující vrstvy a propojí povrch s propustnější částí profilu nebo s existujícími makropóry. Zde však platí jedno ale: Je-li podloží velmi propustné, může se naopak urychlit průsak vody pod hlavní kořenovou zónu. Stejně tak, pokud je hlubší horizont nepropustný nebo již nasycený, nemá voda kam pokračovat.
GRASS TERRA jako konkrétní řešení
Provzdušňovací válec může vodní režim louky ovlivnit několika fyzikálně smysluplnými cestami: urychlit přechod vody pod povrch, zvětšit smáčenou plochu, narušit zhutněnou vrstvu a omezit čas dostupný pro povrchový odtok a přímý výpar. Zda se tyto možnosti v konkrétní půdě skutečně promění ve větší zásobu využitelné vláhy, je však ideální potvrdit praxí.
Válec GRASS TERRA disponuje robustními hroty uspořádanými do pološroubovice. Hroty postupně pronikají do půdy a vytvářejí podlouhlé štěrbiny, kapsy a podle půdních podmínek také navazující trhliny. Stroj má půdu narušit bez plošného zpracování a výrazného poškození porostu.
Vytvořené štěrbiny pak dovolují převést srážkovou vodu rychleji pod povrch, zvětšit vsakovací plochu o své dno a boční stěny a v některých případech i zcela perforovat horní zhutněnou vrstvu. U dlouhého úzkého otvoru může být plocha stěn několikanásobně větší než jeho půdorys. V modelovém případě kapsy hluboké deset centimetrů a široké dva až pět centimetrů představují dvě hlavní boční stěny přibližně čtyř- až desetinásobek plochy povrchového otvoru. Voda tedy nepůsobí jen na dno, ale vstupuje do půdy po celé hloubce zásahu.
Uzavření otvoru nemusí znamenat okamžitý konec účinku. V půdě totiž ještě nějakou dobu přetrvá síť trhlin, méně odolná výplň nebo narušená zóna, do které voda proniká snáze než do okolního zhutněného profilu. Kořeny a půdní organismy mohou některé takto vzniklé cesty dále využít a stabilizovat. Opačným výsledkem je opětovné zhutnění nebo uzavření hladkých stěn bez trvalejší změny.
SUKOV dále uvádí, že pro výslednou podobu štěrbin je důležitá i orientace hrotů. Deklarovaným cílem je umožnit vodě a aplikovaným živinám proniknout pod povrch bez zásadního poškození travního drnu. Výrobce mezi očekávané přínosy řadí také podporu kořenového systému a hustší porost. Tyto agronomické účinky však zatím nejsou v dostupných podkladech doloženy kontrolovaným měřením.
Odpověď musí dát ošetřený a kontrolní pás
Objektivní ověření účinku vyžaduje víc než fotografii stroje a stop po přejezdu. Základem by měl být ošetřený a neošetřený kontrolní pás na stejném půdním typu, sklonu a porostu, ideálně ve více opakováních. Ještě před přejezdem je potřeba popsat půdní profil, určit hloubku zhutnění a zaznamenat vlhkost i penetrační odpor.
Po zásahu je potřeba změřit skutečnou pracovní hloubku, rozměry a četnost kapes a zkontrolovat, zda hroty půdu rozrušily, nebo pouze vytvořily hladkou štěrbinu. Při přirozené nebo simulované srážce lze sledovat její intenzitu, povrchový odtok, dobu stání vody a rychlost infiltrace.
Stejně důležitá je životnost zásahu. Kontrola bezprostředně po přejezdu a následně například po 7, 21 a 60 dnech může ukázat, zda již efekt pominul, nebo se kapsy pouze uzavřely vizuálně a v půdě přetrvává propustnější zóna.