Václav Svoboda nebyl jen podnikatel, ale především zkušený technik a praktik. Svoji profesní dráhu spojil nejprve s mladoboleslavskou automobilkou Laurin & Klement, kde se vyučil a vypracoval až na dílo vedoucího. Pak ale zkusil vlastní cestu. Podle dostupných údajů se po odchodu z L&K pustil nejdřív do menší výroby, později se osamostatnil a přesunul podnikání do Kosmonos, kde postupně vybudoval dílnu i slévárenské zázemí. Ve druhé polovině 20. let už jeho podnik nevyráběl jen motory, ale i široký sortiment hospodářských strojů – od mlátiček a secích strojů přes elektromotory až po další zařízení pro zemědělství i průmysl. Právě z tohoto prostředí pak vzešel stroj, se kterým si jméno Svoboda spojujeme dodnes: traktor Svoboda Diesel Kar.
Nejdříve tři kola, pak cesta k vyspělejším strojům
Podle encyklopedických údajů rozšířila firma sortiment o traktory v roce 1934, kdy je poprvé představila na Hospodářské výstavě v Praze. Nebyly to stroje pro velkostatky a okázalou reprezentaci. Naopak. Vynikaly robustní stavbou, jednoduchou obsluhou a levnějším provozem, což z nich dělalo zajímavou volbu hlavně pro menší hospodáře a rolníky.
A právě tady začíná jedna z nejzajímavějších kapitol celé značky: první dva typy, DK 5 a DK 7, byly tříkolové. Dnes to může znít neobvykle, tehdy to ale dávalo smysl. Šlo o co nejjednodušší a cenově dostupné řešení, které mělo traktor přiblížit širšímu okruhu zákazníků. Teprve další verze přešly na čtyři kola.
Konstrukce byla praktická a účelná
Traktory Svoboda byly konstruovány jednoduše a s důrazem na praktičnost. Dobře to ukazuje i pozdější model Svoboda DK 12, který vznikl modernizací typu DK 10. Ten už byl čtyřkolový, ale používal nezvykle řešenou přední, takzvanou kočárovou nápravu. Neotáčela se jen kola, ale celá přední náprava jako celek.
Šlo bez pochyby o jeden z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších pomocníků malých a středních rolníků první poloviny 20. století. Ikonický traktor zdobí vchod do hlavní budovy Národního zemědělského muzea v Praze na Letné.
Válka výrobu přibrzdila
Do roku 1939 vyráběla firma traktory ve čtyřech základních typech o výkonu 5, 7, 10 a 17 koní. Poté se soustředila na zesílenou verzi typu DK 10, která nabízela výkon 12 koní. V roce 1941 přibyl i silnější traktor o výkonu 22 koní, pro nějž firma využila motory Deutz. Vedle toho vznikaly také traktory na dřevoplyn, označované jako Svoboda 25G, což dobře odráželo válečné poměry a snahu přizpůsobit se nedostatku paliv i materiálu.
Jenže právě závislost na dodávkách motorů se firmě stala osudnou. Pro nedostatek motorů Deutz byla výroba obou zmíněných typů v roce 1943 zastavena. Po válce se sice výroba znovu rozběhla a přišel nový poválečný traktor odlišného vzhledu o výkonu 15 koní, ale už bylo zřejmé, že doba samostatným menším výrobcům příliš nepřeje.
Po roce 1948 přišel konec
Svobodův podnik přitom nebyl epizodní dílnou. Už ve 30. letech v něm převzal výrobu syn zakladatele, Ing. Bohuslav Svoboda mladší, což ukazuje, že šlo o firmu s ambicí pokračovat a dál se rozvíjet. Konec ale nepřinesla technická slepá ulička ani nezájem zákazníků. Rozhodující byla politika.
Firma byla v roce 1948 znárodněna. Krátce se sice ještě vyráběl původní sortiment, ale výroba traktorů skončila v roce 1949. Areál pak převzala mladoboleslavská Škodovka, která jej využila pro výrobu náhradních dílů pro automobily. Tím se uzavřel příběh jedné značky, která si své místo v české technické historii zaslouží víc, než se jí dnes obvykle přiznává.
Literatura:
[1] ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Encyklopedie traktorů. Praha: Albatros Media, 2021.
[2] Taussiková, J.: Jeden z nejslavnějších traktorů Svoboda DIESEL-KAR 12 slaví 80 let. Agroportal24h.cz
[3] Svoboda, Kosmonosy. Národní zemědělské muzeum. nzm.cz
