V polovině šedesátých let čelil sovětský vesmírný program určitým logistickým obtížím. Vesmírné rakety byly postaveny v závodě Progress ve městě Kujbyšev (nyní Samara), poté byly v demontované podobě dopraveny po železnici na kosmodrom Bajkonur, kde proběhla jejich finální montáž a příprava na start. Později začal vývoj větší rakety. Dodávka jejích jednotek na kosmodrom byla spojena s vážnými problémy. A tak v Sovětském svazu přišli s nápadem: raketové agregáty měly být nejprve přepraveny po řece člunem a pak naloženy na pozemní vozidlo, které by je dovezlo na kosmodrom. K realizaci takového návrhu bylo nutné vytvořit říční člun a pozemní vozidlo s přijatelnými vlastnostmi. V případě pozemní dopravy úkol konstruktérů komplikovala skutečnost, že jednotlivé jednotky větší rakety mohly vážit minimálně 20–25 t.
Vytvořen byl model budoucího transportéru s impozantními technickými vlastnostmi. Žádná ze sovětských firem se do projektu ale pustit moc nechtěla, až na moskevský ZIL. Tento výrobce dokonce tehdy uvedl, že vytvoří speciální stroj schopný přepravovat náklad o hmotnosti do 100 t, což byl čtyřnásobek požadovaného nákladu! A tak projekt dostal zelenou. Bylo rozhodnuto postavit vozidlo s nákladní plošinou o velikosti 10,8x21,1 m. Podvozek měl mít osmikolovou konstrukci 32x32. Aby byla zajištěna přijatelná pohyblivost a manévrovatelnost, potřebovalo vozidlo podvozkové nohy z letadla a kola o průměru nejméně 1,5 m (aby se transportér mohl bez problémů pohybovat na stepích kazašské SSSR). Před výrobou tohoto zajímavého transportéru bylo ale rozhodnuto vytvořit prototyp (experimentální stroj) – cílem bylo ověřit hlavní myšlenky a řešení, vyvodit určité závěry a provést změny stávajícího projektu.
Experimentální stroj uvezl přes 20 tun
Hlavním zdrojem komponentů byl známý ZIL-135. Experimentální stroj byl označen jako ZIL-135Sh („šasi“). Základ tvořil rám složitého tvaru - sestával ze dvou částí - motor a nákladní plošina byly umístěny vzadu a kabina byla umístěna vpředu. Použity byly dva motory každý o výkonu 375 koní. Jeden motor byl připojen k elektrickému generátoru GET-375 o výkonu 120 kW. Druhý motor byl vybaven hydromechanickou převodovkou spojenou se zadní nápravou.
Zajímavý byl podvozek. Namísto přední nápravy byly použity dvě podvozkové nohy z letadla Iljušin Il-18 – umístěné byly daleko za kabinou. Každá podvozková noha měla dvě kola a zajištovala otáčení až do úhlu 90 stupňů. Všechna čtyři kola měla systém pro regulaci tlaku v pneumatikách. Součástí podvozkové nohy byl i hydropneumatický tlumič. Na nosnících byly namontovány také elektrické pohony, pomocí nichž se podvozková noha mohla otáčet kolem svislé osy a zajišťovat manévrování. V náboji každého kola byl umístěn elektromotor DT-15М (15 kW), připojený k jednostupňové planetové převodovce (pohon dvou zadních kol se mohl vypnout). Pneumatiky měly rozměr 1200x500x580 mm. Aby bylo možné na základě pohybů volantu stroj řídit podle potřeby, bylo ve vozidle přítomno speciální analogové zařízení, které přijímalo data z řady senzorů a vydávalo signály.
Rozměry stroje byly následující: délka 9,5 metrů, šířka 3,6 metrů a výška 3,1 metrů. Hmotnost výsledné konstrukce dosáhla 13 tun. Rychlost, kterou ZIL 135Sh vyvinul, byla 60 km/h (na zpevněné cestě) a v terénu se vozidlo pohybovalo rychlostí 10-20 km/h. Minimální poloměr otáčení činil 5 metrů. Po montáži byl ZIL 135Sh odeslán k testování, které skončilo úspěšně. Bohužel projekt obřího transportního vozidla byl zrušen vzhledem k výrobním nákladům a proveditelnosti projektu. Přeprava raket se nadále prováděla po železnici. Osud experimentálního stroje není znám. Zajímavostí je, že experimentální stroj byl posledním čtyřkolovým terénním vozidlem pod značkou „ZIL“. Všechna následující terénní vozidla SKB ZIL byla vybavena třínápravovým podvozkem.
Fotogalerie
