Nadělte si pod stromeček techniku SIP a PICHON
Dnes je 4.12. – svátek slaví Barbora

V českých zemích vznikalo revoluční nářadí, poznejte historii techniky ke zpracování půdy, sázení a setí

Zveřejněno: 23. 8. 2021

Od začátku cíleného pěstovaní rostlin a chovu hospodářských zvířat bylo třeba připravovat půdu pro setí a sázení. V nejstarším období se používalo ruční nářadí. Na výrobu nejstaršího ručního nářadí typu brázdičů k rozrývání půdy navazovaly poměrně záhy pokusy o využívání tažné síly zvířat k této namáhavé a často se opakující práci. V 17. století došlo ke vzniku brabantských a flanderských pluhů se šroubovou odhrnovačkou. Od druhé poloviny 18. století docházelo k základní změně soustavy hospodaření.

Potažní dvouřádkový sazeč brambor F. Melichara z dvacátých let. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc

Od počátku zemědělství v 11. — 9. tisíciletí př.n.l., tj. od začátku cíleného pěstovaní rostlin a chovu hospodářských zvířat, bylo třeba připravovat půdu pro setí a sázení. V nejstarším období se v centru vzniku zemědělské civilizace na území Blízkého Východu zpočátku používalo ruční nářadí z místního přírodního materiálu, kterým se rozrývala a kypřila půda, aby dala novou sklizeň. Od mladší doby kamenné lidé půdu kypřili motykami, rydly, trnokopy, později ručními brázdiči, nářadím převážně zhotovovaným ze dřeva, případně parohů a dalšího dostupného materiálu. Archeologické nálezy okutí a listu rýče z Palestiny dokládají rytí již koncem 2. tisíciletí př.n.l. Od mladší doby železné jsou železné motyky a železná kování původně dřevěných rýčů doloženy z území českých zemí. Základní tvar motyk a rýčů známé z pravěku se uchovaly do dnešních dnů.

Na výrobu nejstaršího ručního nářadí typu brázdičů k rozrývání půdy navazovaly poměrně záhy pokusy o využívání tažné síly zvířat k této namáhavé a často se opakující práci. Nejstarší doklady v podobě piktogramů o existenci oradel pocházejí ze 4. tis. př. n. l. z Babylónie (Uruk IV. vrstva), ze 4. — 3. tis. př. n. I. v Číně (kultura Jang-šeo, kamenné radlice) a mladší z Egypta, Indie a Sýrie (3. — 2. tis. př. n. I.). Původní obyvatelstvo v Americe oradla před příchodem Evropanů neznalo. V Evropě jsou ruční brázdiče doloženy ze Švýcarska (5. tis. — polovina 4. tis. př. n. I.) a parohové „radlice“ z pozdního neolitu v Rumunsku a z doby bronzové z Blučiny a Chorvát na Moravě. Zbytky brázd a plastiky zápřahu skotu z neolitických vrstev v Polsku a později z dalších oblastí (Dánska, Norska, Nizozemska aj.) i nálezy skalních kreseb zobrazujících orbu, většinou datované do doby bronzové (Krym, Alpy, Skandinávie) patří k dokladům o nejstarším vývoji oradel v Evropě. Zbytky skutečných dřevěných oradel byly nalezeny v Dánsku (C14; 1390 + — 100 př. n. I., Polissja) a z mladších období i jinde. Nejstarší železné radlice známe z konce 2. tis. př. n. I. a začátku 1. tis. př. n. I. z Palestiny a z poloviny 1. tis. př. n. I. z oblastí keltského vlivu od Anglie po Ukrajinu; kromě radlice i první železná krojidla. Pravděpodobně nejpozději ve 2. pol. 1. tis. př. n. I. vzniká pravý záhonový pluh dokládající orbu, při níž se ornice alespoň částečně, i když nedokonale, obracela. Dřevěný záhonový pluh se železnou asymetrickou a téměř vodorovně upevněnou radlicí, dřevěnou odvalovou deskou, železným krojidlem a dřevěnými plužňaty byl na většině území Evropy důležitým oradlem až do nástupu moderních potažních pluhů. Na území českých zemí se používal v úrodných oblastech do rozšíření ruchadla a výjimečně ještě v padesátých letech 20. století k obracení dočasných luk v Krušných horách.

Orba rádlem a ruční setí obilí na egyptském reliefu z 2. tis. př. n. l. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc
Orba rádlem a ruční setí obilí na egyptském reliefu z 2. tis. př. n. l. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc

Původní oradla všeobecně rozšířená v 18. a 19. století v českých zemích byla konstrukčně, původem i způsobem práce velmi rozmanitá. Kromě obecně rozšířeného dřevěného záhonového pluhu, někde podle oblastí označovaného jako pražský, děčínský apod., jímž se oralo jen velmi mělce a ornice se jen velmi nedokonale obracela, se již v nejzápadnější části Čech používala západočeská rádla s dlouhými dřevěnými odvalovými deskami (planské doupovské rádlo, domažlický krahulík), od Krušných hor přes Žatecko, Rakovnicko, Manětínsko až po Klatovsko bezplazový percák, v severní části Čech, Moravy a ve Slezsku hák bez plazu s geografickými variantami (krkonošský, trutnovský, královéhradecký, severomoravský, slezský), v jižních a jihozápadních Čechách nákolesník a plužice, od středních Čech po Brno českomoravské rádlo a v kopcovitém terénu východní Moravy valašský hák. Pomocí rádel a háků se půda rozrývala, kypřila, ale neobracela, nanejvýš přihnutím k jedné straně se ornice přiháněla. Částečné natočení lopatovité radlice bylo možné u háků, používaných v severní části území. Od konce 18. století se všechna rádla a háky používaly při sázení, kultivaci a sklizní brambor a při kultivaci dalších řádkových kultur (řepa, chmel).

Od druhé poloviny 18. století docházelo k základní změně soustavy hospodaření. Nevýkonnou trojhonnou soustavu nahrazovala intenzivnější soustava střídavého způsobu hospodaření s pravidelnými osevními postupy a zařazením nových rostlin pěstovaných na orné půdě — pícnin, zvláště jetele a vojtěšky a okopanin, zejména brambor a řepy. Byla spojena se zánikem úhoru a celoročním ustájením hospodářských zvířat. Tato změna vyžadovala i dokonalejší a výkonnější nářadí k orbě. Kromě jiného bylo třeba orat hlouběji, během kratší doby dané novou soustavou, lépe obracet ornici a ničit plevel i zaorávat hnůj a rušit hůře oratelný drn po pícninách nyní zařazovaných na ornou půdu.

Skalní kresba orby rádlem z konce doby bronzové - Švédsko. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc
Skalní kresba orby rádlem z konce doby bronzové - Švédsko. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc

V 17. století došlo ke vzniku brabantských a flanderských pluhů se šroubovou odhrnovačkou snad odvozených od východočínských pluhů s železnou odhrnovačkou, doložených archeologickým nálezem datovaným do 2. až 1. století př. n. I. (provincie Saanxi), které v 18. a 19. století ovlivňovaly vývoj konstrukce pluhů zvláště v severozápadní Evropě (pluh rotherdamský, Smallův či skotský, M. de Dombasleův a Schwerzův či hohenheimský). Od dvacátých let 19. století se ve střední Evropě začal šířit rakouský pluh Zugmaierův (Waldegg 1819), což byl jen původní dřevěný záhonový pluh, ale též se železnou stupcí, odhrnovačkou a plazem, později vylepšovaný. Ve střední Evropě, a tedy i v českých zemích se ze jmenovaných pluhů uplatnil částečně pluh Zugmaierův, v Maďarsku modifikovaný jako Vidaczův a celkem omezeně v západních německých zemích pluh hohenheimský. Ve dvacátých letech 19. století zkoušel E. Michno, profesor zemědělství na univerzitě a v českém stavovském učilišti v Praze, skotský pluh Smallův a americký Wood-Freebornův. Přes Michnovo doporučení však k jejich rozšíření v českých zemích nedošlo.

Houpavý John Deerův ocelový pluh s ruchadlovou radlicí. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc
Houpavý John Deerův ocelový pluh s ruchadlovou radlicí. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc

Ruchadlo — nový pluh bratranců Veverkových, rolníka Františka a kováře Václava — sestrojené v letech 1824 - 1827, se velmi rychle ujalo a šířilo. První zmínky v tisku jsou z let 1830 — 1832. První odborná zpráva v renomovaném evropském časopise Ekonomische Neuigkeiten und Verhandlungen popisuje a mimořádně hodnotí tento pluh pracující v roce 1832 na polích v Ruzyni u Prahy. V květnu roku 1833 bylo ruchadlo vystaveno na pražské hospodářské výstavě. Během krátké doby se díky své jednoduchosti, láci a vynikajícím vlastnostem při orbě středních a lehčích půd rozšířilo v zemích rakouského císařství ale i ve středním, severním a západním Německu. Jednoduchá ruchadla vyráběli především kováři, ale i vznikající německé továrny na zemědělské stroje. Mezi nimi zvláště W. Hamm v Lipsku, firma Eckert v Berlíně, Eberhardtové v Ulmu a později R. Sack v Plagwitz-Lipsku vyráběli ruchadla ve velkém množství, vedle továren českých, rakouských a maďarských. Ruchadlová radlice — odhrnovačka se zřejmě stala předlohou amerického pluhu John Deere z let 1837 — 1838. Český ekonom a konstruktér zemědělských strojů F. Horský sestrojil v roce 1832 ruchadlo se stavitelnou radlicí, harku s ruchadlovými radlicemi a později další varianty ruchadla, zvláště ruchadlo s podrýváky (1853). Ruchadla vystavoval na světových výstavách v Londýně (1851), Paříži (1855) a ve Vídni (1873). Po vzniku šroubové radlice v západní Evropě se oblast vzniku a šíření ruchadla stala druhým centrem novodobých pluhů. Kopie ruchadla byla vystavena jako hlavní exponát při zahájení 34. světového mistrovství v orbě v Rakousku roku 1987.

Horské ruchadlo s podrýváky z roku 1853. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc
Horské ruchadlo s podrýváky z roku 1853. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc

Oradla a z nich zvláště pluhy se těšily pozornosti konstruktérů již velmi záhy. Z roku 1570 pochází zmínka o tříradlicovém pluhu předvedeném k posouzení v české komoře, vyobrazení kotoučového krojidla je z poloviny 17. století u W. Blitha. Tříradlicový záhonový pluh s radlicemi za sebou uvádí roku 1776 v Anglii Ducket a s radlicemi vedle sebe roku 1799 v Čechách F. Fuss. O předradličce se zmiňuje rovněž Ducket a později, v roce 1803, v Německu píše o skotském Smollově pluhu s radličkou na krojidle A. Thaer. Podrobný popis nového anglického pluhu a jeho vyobrazení publikoval v Praze v roce 1796 Jan Mehler. Koncem 18. století se v Anglii začaly vyrábět radlice z tvrzené oceli (1785), později samoostřicí radlice (1803) a plužní tělesa, jejichž části byly vyměnitelné (1809). V 19. století se vyráběly potažní pluhy jednoradlicové i víceradlicové, jednostranné i dvoustranné, s kolečky i bez koleček, tzv. houpavé, rádla často s chodáky, oradla jednoklečová až tříklečová, pluhy otočné, rámové, starší dřevěné později celoželezné. Pokusy s využitím parních strojů k orbě začaly v Anglii (Pratt 1810, Chapmann 1812), ale skutečně využitelné stroje vyráběl až J. Fowler od roku 1858. Parní orební soupravy sestrojované jako jednostrojové s kotevním vozem nebo dvoustrojové a poprvé v rakouském mocnářství předvedené roku 1861 a v Čechách roku 1862, představují samostatnou, více než stoletou epizodu zpracování půdy. Poslední parní oračka systému J. Fowler pracovala v Čechách ještě začátkem 70. let minulého století na státním statku na Mladoboleslavsku. Před první světovou válkou a v první polovině 20. století se uplatnilo menší množství motorových pluhů, ale současně již od počátku století začalo období traktorových pluhů, tažených, nesených nebo polonesených.

 Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc
Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc

Pluhy a nářadí ke upracování půdy vyrábělo mnoho továren, ale nejúspěšnější a také největší továrnou na výrobu pluhů v českých zemích byla v letech 1890 — 1938 továrna Rudolfa Bächra v Roudnici n. L., která vyráběla pluhy potažní, ale i pluhy pro samojízdné pluhy motorové Excelsior a Praga a od 20. let i pluhy traktorové. Majitelé v roce 1939 továrnu prodali firmě Ringhoffer-Tatra a opustili Československo včas před německou okupací a již se nevrátili. Továrna značnou část výrobků vyvážela před 2. světovou válkou do zahraničí, a to i do takových oblastí, jako jsou Jižní Amerika, severní Afrika i jinam. Ve výrobě kvalitních pluhů po 2. světové válce pokračoval Agrostroj, n.p., později ROSS Roudnice nad Labem.

Pro zpracování a přípravu půdy k setí a sázení se v minulosti používalo i další nářadí. Doklady o používání bran a smyků nejsou tak četné a dávné, ale lze je předpokládat na území střední Evropy od pravěku (brány trnové a trámové, smyky). Koncem 18. století zemědělský odborník a kandidát pražské hospodářské společnosti na nově zřizovanou stolici zemědělství na univerzitě, Jan Mehler (1739 — 1809), a z Berouna pocházející František Fuss (1745 — 1805) ve svých proslulých dílech uvádějí brány různého typu a provedení. Brány s pevným rámem i pohyblivé, těžké nebo lehké, zhotovované z dřevěných trámků a mečíků, s železnými hřeby, jednodílné a vícedílné a často nazývané podle místa rozšíření. V 50. letech 19. století přišel s novým řešením bran J. Semš ve Svojšicích na Kolínsku, který sestrojil brány článkové, později známé pod jménem české luční brány nebo Althanovy luční brány (podle majitele panství). Na světové výstavě v Londýně 1862 je vystavovala pražská strojírna Borroš a Eichmann. České luční brány se staly základem pozdějších lučních článkových bran.

Potažní dřevěné a později železné smyky se obecněji šířily až ve 2. polovině 19. století. Stejně tak i podrýváky, sporadicky se vyskytující i dříve. Polní válce se v českých zemích začaly šířit od konce 17. století. Koncem 18. století byly známy dřevěné válce hladké a ostnaté, později rýhované, ve 2. polovině 19. století válce kotoučové a posléze v 70. - 80. letech 19. století těžké válce cambridgské, croskillské apod. Zavádění, sestrojování a šíření mnoha druhů a typů dalšího potažního nářadí k ošetřování rostlin souviselo s potřebou rychlé intenzifikace zemědělské výroby v českých zemích a se všeobecným rozvojem hospodářství.

Českobudějovický secí stroj 1774-1777

Jednoduché secí strojky k setí do řádků se vyskytovaly od 17. století. Mimořádně progresívní koncepcí řádkového secího stroje se v 18. století nesporně stal vynález secího stroje na obilí jehláře Wunderlicha V Českých Budějovicích. J. Wunderlich v letech 1774 — 1777 sestrojil potažní 14řádkový secí stroj s válečkovým výsevním ústrojím se společnou zásobní skříní na osivo, s vypínáním osevního válce a s minimální regulací výsevu. V letech 1778 — 1779 svůj stroj ještě zdokonalil podle provedených zkoušek a zlepšil jeho řiditelnost postavením na čtyři kola. Několik strojů se používalo na více místech a vynálezce dostal od císaře odměnu, ale stroj se pro poměrně značnou poruchovost dřevěných součástí nerozšířil. A v té době nebyly v českých zemích strojírny schopné vyrobit za přijatelnou cenu stroj ze železa. Popis a vyobrazení obou strojů publikoval Jan Mehler v letech 1784 — 1794. Řádkový secí stroj Angličana R. J. Cooka se lžičkovým výsevním ústrojím, který později rozšířil Garrett a další výrobci, byl patentován roku 1782 a publikován v roce 1789. Ještě v roce 1803 doporučoval v Německu A. Thaer secí stroje Ducketovy, složené ze samostatného znamenáku a secího stroje k setí naširoko s výsevním ústrojím válečkovým. Pozoruhodný jednořádkový secí stroj na řepu s výsevním ústrojím válečkovým sestrojil roku 1828 K. Kročák v Černovicích u Brna. Doplnil jej konstrukcí speciální plečky na řepu. Již dříve užívané secí stroje s bubínkovým výsevním ústrojím se používaly i ve 2. polovině 19. století.

Melicharův jednořádkový sazeč brambor, "Liliput", Brandýs n. L. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc
Melicharův jednořádkový sazeč brambor, "Liliput", Brandýs n. L. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc

Od 30. do 50. let 19. století sestrojil více secích strojů František Horský, a to secí stroj na jetel k setí obilí naširoko, jednořádkové až třířádkové secí stroje na řepu, třířádkové až čtyřřádkové stroje na řepku, k setí na rovině a do hřebenů a secí stroje kombinované k současnému hnojení strojenými hnojivy. O jeho přístupu k řešení konstrukce secích strojů mnoho říká konstatování nizozemských autorů z 2. poloviny 20. století jako o koncepci dosud nepřekonané. Ve 2. polovině 19. století se poměrné dobře osvědčily secí stroje na cukrovku (Kutzer, Bertel), širokosecí stroje Albany a koncem století a v období před 1. světovou válkou secí stroje většího počtu domácích výrobců (Umrath, Melichar, Pracner, Wichterle, F. a J. Kovařík aj.) Známé bylo lžičkové regulovatelné výsevní ústrojí Melicharovo (1894).

Nářadí a stroje k sázení brambor

Brambory se tradičně vysazovaly motykou do brázd připravených rádly nebo za pluhem. V oblastech rozšíření českomoravského rádla a v jihozápadních Čechách nákolesníku a plužice se pomocí těchto tradičních rádel sázely brambory zcela běžně ještě v 60. letech 20. století. V ostatních oblastech se většinou sázely za pluhem a místy v 1. polovině 20. století pomocí všerobu (markér, důlkovač, radlice). Původní sázecí stroje, sestrojené v Anglii po polovině 19. století, měly vynášecí zařízení na nekonečném pásu nebo kotouči, nabodávací nebo rozdělovač horizontální. Začátkem 90. let 19. století vyráběl Škorpilův sazeč brambor A. Scholz v Javorníku ve Slezsku. Pokusy s výrobou sazečů v letech 1911 (Melichar), 1913 (Mužík) ani 1915 (Kovářík) a ani pokusy ve 20. a 30. letech nebyly příliš úspěšné. Mechanizované sázení brambor se všeobecně ujalo až ve 2. polovině 20. století. Mechanizovaná výsadba zeleniny, chmele či školkařského materiálu byla omezena jen na menší plochy.

Bachheiblův secí stroj z poloviny 19. století vyráběl A. Borroš, Praha. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc
Bachheiblův secí stroj z poloviny 19. století vyráběl A. Borroš, Praha. Zdroj foto - Ing. Zdeněk Tempír, CSc