Kramp - Náhradní díly na dosah ruky
Dnes je 29.9. – svátek slaví Michal

Cítíš pach nafty a rachot traktorů, ústa plná nasládlé vůně rodícího se chleba, popisuje Hanka své první žně v roce 1945

Zveřejněno: 3. 8. 2020

Článek spolu s fotografiemi popisující atmosféru prvních žní Hanky (celé jméno neznáme) vyšel v prvním vydání listu Národní fronty žen - Československá žena v roce 1945. List vycházel pouze do roku 1948.

… a teď jak se šikujem na pochod domů
Přidat na Seznam.cz Přidat na Google News

Je horký červencový den. Těžký sluncem, sálajícím až do oslepení, těžký vůní dozrálého obilí. Žitná a pšeničná pole se chvějí rozčeřenou radostí. Pyšné štíhlé klasy kladou se lehce a šustivě k zemi – to jak sekáči řadou zabírají. A tak nějak je chvíli ticho, takové posvátné požehnané ticho, jako by si v tom okamžiku všichni uvědomovali, jaký je to rozdíl ta pole – ty žně letos a v uplynulých letech. NE už pro cizáky, pro zvlčilou rotu, která vysávala nemilosrdně národ, berouc mu nejenom chléb, ale i jeho nejlepší syny, jeho řeč, jeho svobodu Na svém, na našich polích a pro nás. To budou pecny, to budou krajíce pro naše Pepíčky a Mařenky, pro naše české děti. Jářku, chlapci, to se to jinak pracuje, co, to tak kosa jinou zpívá – pro nás a pro nás a pro nás. Osmahlé paže se rozpřahují, zaberou, zaseknou a jako obrovská, ničím nezadržitelná síla pohybuje se řada ženců. Svěží pohotové ruce děvčat a mládeže odbírají, vážou se povřísla, snopky a již stojí první řada panáků. Táhne se při mezi na okraji pole jako šňůrka korálků a končí až pod lesem.

a tak nějak je chvíli ticho, takové posvátné, požehnané ticho…
a tak nějak je chvíli ticho, takové posvátné, požehnané ticho…

Tady u nás není bohatý kraj. Úzká políčka střídají se svým roztaveným zlatem se zelenými pruhy jetele a řepy. Sem tam se obraz projasní svěží zelení hrachu a namodralým tónováním máku. Když se tak díváš s některého kopečku, leží tu v slunci před tebou panorama tvého kraje, tvé země, té krásné malebné české země, dnes zase svobodné, dnes zase naší. Dalekých širých lánů tu ani nevidíš. To tak ještě s druhé strany, tam směrem k Blaníku, táhnou se bývalá panská pole. Pěkný velkostatek na 380 ha. Tady se to teď hemží doslova jak v mraveništi. Tatam je nechuť, unavené ubité tváře. Zpěv a radostná nálada. Ti tam s druhého konce už nás dobíhají „ach synku, synku, doma-li jsi“ a oni už „oral, ale málo“. To jsou vůbec podivné věci. Jde to bez křiku, bez popohánění. I to pole má docela jinou tvářnost, taky ještě nikdy nehostilo na sobě tolika mladých tváří. Skauti, mládež místních organizací SČM (ke cti jim dlužno přiznat, že mají zmobilizované všechno členstvo) žňové brigády dobrovolníků. Je nás tu jak včel, toho smíchu, toho zpěvu. Vlasta div nebrečí, nemůže se naučit vázat: ti, kteří už do toho uzlu vnikli, se jí smějí. „Nedělaj si z toho nic, slečinko, kouknou, to se dělá takhle“ a jedna z bývalých deputátnic taková kostnatá osmahlá ženská, trpělivě zaučuje ubrečenou Vlastu.

vážou se povřísla, snopky…
vážou se povřísla, snopky…

To je to krásné, víte, vy rozleptávači a štváči, že my tu jsme tak všichni, tak pohromadě, že víme, co chceme, oč nám jde, že pracujeme pro sebe, že tady to pole je právě tak moje, jako Bártovo, že já tu jsem, protože sem patřím…

Žně, obilí, chléb – to není dnes starostí jenom jednotlivců, to je starost nás všech zachránit naši úrodu, namlít z těch těžkých zrn co nejvíc mouky, napéct těch nejkrásnějších pecnů.

a již stojí řada panáků…
a již stojí řada panáků…

Ani nezpozoruješ a je večer. Bože, jak ten den utek. A teď, jak se tak šikujem na pochod domů, teprve cítíš nebo necítíš ruce, nohy a záda, hlavně záda. „Milá paní, já jsem jak přelámaná, člověk tomu přece jen není zvyklej.“ „kdybys byl, Jeníčku, poslouchal matičku…“ zpívají už naše první řady – pane, ti to berou zostra.

Večer sebou sekneš, chvíli to všechno probíhá hlavou, vidíš jen obilí, obilí bílé v roztaveném slunci, bronzová záda sekáčů, cítíš pach nafty a rachot traktorů, máš toho plné oči a ústa plná té nasládlé vůně rodícího se chleba. A v usínání ještě si říkáš – my to zvládnem, my to zvládnem. Je to poslední věta s kamarádkou – velitelkou skautek. A to je náš velký svatý slib naší nové mladé republice. My to zvládnem, my všichni tak jak tu dnes stojíme, mládež i ti „starší“, děvčata i chlapci, jeden řetěz jedněch rukou, jedné myšlenky, „kapslovák“ vedle „študáka“, paní nadtajemníková vedle deputátnice. Teď nemáme čas na žádné čachry, kritiky, hádky a intriky, teď musíme na žně. A po žních si zase nějakou tu práci vymyslíme, to my už jsme taková neposedná krev, s námi ti rozvratníci a kapitulanti ničeho nepořídí. My jsme si jednou řekli a hodně nahlas my to zvládnem. A my to opravdu zvládneme. To je teď naše ctižádost.

Přečtěte si také

Autor: redakce Agroportal24h.cz1)
Foto: Československá žena

1) z podkladů Československá žena

Tématické tagy

  • ostatní